Vždyť on je jen tvoje zrcadlo

„On je jen tvoje zrcadlo!“ Ach, jak často jsem tohle slyšela.
Vždycky mě to naštvalo. Teorie zrcadel. Kdo na to přišel? Píše se to všude, ale co to přesně znamená?

Lhal mi partner a podváděl. Dost to bolelo. Vždyť je to tak nefér, když já jsem tak hodná přece.

„Je to jen tvoje zrcadlo“, říkalo mi „vědomé“ okolí.
Co je to za blbost? Vždyť já nic takového nedělám, ani náhodou!

Jeden můj šéf byl flink. Neskutečně mě to rozčilovalo. Až tak, že jsem se často vztekala a měla jsem ho už dost.

To ví přece každý!

„Podívej se, co ti zrcadlí.“ Zase ty rady a blahosklonný výraz samozvaných poradců. Kam na to ty lidi chodí, když já jsem byla vždycky pečlivá, dá se říct až perfekcionistka. Tak co by mi takový flink zrcadlil asi?

Až jednoho dne jsem to celé pochopila

Všichni máme v sobě absolutně všechno. Všechny dobré i špatné vlastnosti. Říkám absolutně všechny, myslím tím opravdu ab-so-lut-ně všechny.
Takže to, že je někdo flink a já nejsem, kde je tam tedy ta souvislost? Jaképak zrcadlo?
Překvapivě souvislost tam je.

Ukážu to na mém příkladu. Když já jsem byla perfekcionistka, paní dokonalá (jen v mých očích, samozřejmě) a absolutně by nebylo pro mě přijatelné chybovat, tak v okolí se mi zrcadlili (zase to oblíbené slovo) flákači.

Pořád není jasné, co je to za zvrácené zrcadlo?

Funguje to tak, že i onu nepořádnou, nespolehlivou vlastnost mám v sobě taky (jako jakékoli jiné). To, že ji odmítám, je věc druhá, ale věc velmi zásadní. Odmítnutá vlastnost, odmítnutá temná stránka, je něco, co nikam nezmizelo. Je to tam, potlačené, odmítnuté, jako temný stín.

Dřív jsem si myslela, že se mi zrcadlí to, jaká jsem.

Ale já přece taková ani náhodou nejsem, tohle jsem si zpracovala, tuhle vlastnost UŽ nemám. Jasně, chápu, že jako malá jsem byla nepořádná, ale od té doby jsem přece perfektní. Takže bych měla přitahovat perfektní lidi a zrcadlit by se mi měla jen dokonalost a perfekcionismus.

Takhle to ale právě nefunguje, a to je to, co mi trvalo nejdéle pochopit.

Zrcadlí se nám nejen vědomé věci, ale právě i ty nevědomé, o kterých ani nevíme, že je máme.
Zásadní je toto pochopit. Pochopení, že každý máme v sobě absolutně všechno, je klíčové.

• Přiznejme si tedy, že umíme lhát – a je jedno, že jsme lhali mamince, že už jsme si čistili zuby – umíme to, byť teď to třeba neděláme.
• Přiznejme si, že umíme krást – a je jedno, že jsme v pěti letech ukradli bonbon na pokladně, když se nikdo nedíval – umíme to, i když to v současnosti neděláme.
• Přiznejme si, že umíme být agresivní – a je jedno, že jsme ve školce pokousali spolužáka (já to fakt udělala:) – umíme to, třebaže dneska se snažíme být na všechny hodní a nekoušeme.
• Přiznejme si, že umíme podvádět – a je jedno, že jsme na základce slíbili kamarádce pomoct jí s úkoly a raději jsme šli tajně s druhou do kina – umíme to.
• Přiznejme si, že jsme flinci – a je jedno, že jsme na škole odflákli úkol – umíme to a máme to v sobě (ano, i vy:)

Klíčové je, že to umíme. Nikdo neřekl, že tuto vlastnost musíme ještě vůbec někdy použít. Pokud o ní ale víme a přijmeme to, tak ji můžeme používat vědomě a nebude na nás vystrkovat růžky přes zrcadlení s druhými.

Přátele si drž u těla, nepřátele ještě blíž.

Toto platí i u našich temných stránek.