Nesuďme předem aneb nikdy nebudeme v botách toho druhého

Před asi deseti lety jsem znala jednu ženu. Byla krásná, atraktivní, měla šmrnc. Dokonce měla udělaná prsa. „No jo, klasická povrchní umělá blondýna“, říkala jsem si. Sečteno a podtrženo, měla ode mě nálepku. 

A pak jsem po čase dostala ledovou sprchu.
Tato žena bojovala s rakovinou. Vůbec mě to nenapadlo, zrovna ona, taková pozitivní, šarmantní. Sama sobě bych nejraději dala za svoje soudy o ní facku.

Nevytvářejme si domněnky

Pořád všude vidím nebo slyším, ať nikoho předem nesoudíme, ať si nevytváříme domněnky. Jasně, to je pravda. Ale dokud toto neprojde až dovnitř srdce do toho pravého uvědomění a pochopení, prožitku, co to vlastně znamená, tak to člověk ví jen na úrovni rozumu.

Před dvěma lety nám umíral pejsek. Poslední týdny jsme ho museli nosit tři patra dolů na zahrádku, kde sotva stál, jen aby si došel na záchod. Viděl nás soused, jak ho neseme a povídá: „Jééé, ten se má“. Jen jsme se usmáli, víc nebylo tehdy potřeba a na nic víc nebyla síla. Byla to JEHO domněnka a nemělo cenu se na něj zlobit.
Takhle to ale zřejmě bude s většinou věcí v našem životě. Do druhých nevidíme, ani do jejich životů, ani do jejich duše.

„I Ty už to o mně víš, to co se o mně říká“

Tyto situace mě hodně naučily, že opravdu nemáme právo soudit.
Čím víc však máme rádi sami sebe a přijímáme se i se svými stíny, tím více pochopení a soucitu máme pro ostatní. Tam pak není místo pro odsudek.

Sebeláska se neobjeví přes noc, ale dá se na ní krok po kroku pracovat. Pomalými krůčky se dostaneme do souladu se sebou samými a současně se svým okolím.