Žiju život, který se vyznačuje vnitřní radostí, spokojeností a důvěrou v to, že vše je přesně tak, jak má být. Žiju TADY a TEĎ a taková, jaká jsem právě teď a právě tady.

Moc dobře si pamatuji na rok 2015, kdy bylo vše úplně jinak. V té době jsem byla čerstvá třicítka, která postupně, jak rok za rokem ubíhal, pohřbila všechny svoje sny.

Všechno se to vlastně vleklo už od dětství, kdy jsem byla dítě plné strachů, nejistoty, často nemocná, smutná. Jedničkářka, ale škola mě nebavila, děti mi přišly zlé, cítila jsem se osamělá v kolektivu. Žila jsem si ve svých vlastních světech, které mě chránily v mojí vysoké citlivosti před světem… Hudba, knihy, snění, kreslení, to byl můj vlastní, bezpečný svět.

Jak roky ubíhaly, stala jsem se větší holkou, která dál žila v těchto nešťastných vzorcích. Lásku jsem se snažila hledat tam venku, u ostatních. Jedna kamarádka, druhá kamarádka, s nikým to dlouho nevydrželo na hluboké, upřímné rovině. Pak vztahy, první lásky, které taky nebyly zrovna naplňující.

Už v té době jsem se hodně zajímala o lidskou duši a psychologii, nicméně jsem se stále neposlouchala natolik a zvolila úplně jiný studijní směr. K mému pravému směru mě však stále vracely různé životní události, které člověka nutí k zamyšlení a zároveň ho posilují. Vážná nemoc v rodině, neuspokojující vztahy, to vše mě postupně směřovalo zpět k sobě samé.

Zajímala jsem se o různé alternativní terapie, psychologii, přírodní medicínu, výživu. To vše zesílilo v době boje mého velmi blízkého člověka s vážnou nemocí. Dá se říci, že jsem toho věděla o léčbě a výživě velmi mnoho, alespoň z mého pohledu.

Velký zlom však nastal až právě v roce 2015, kdy jsme se s partnerem začali snažit o miminko – no snažit, to není to správné slovo, jednoduše jsme tomu dali volný průběh. Jaké ale bylo překvapení, když se nic nestalo… Nic? Já, která je „odborník“ na alternativní léčbu, bylinky, stále do sebe něco cpu a přece jsem všem radila? Já přece nemůžu mít tenhle problém!

V té době začalo teprve to pravé hledání. Moje první kurzy pánevního dna („Cože, já jsem ŽENA?“), různé terapie a koučink. Tam jsem si uvědomila, že můj život je jedna velká šeď, nevím, co mě baví, těší, nevím, co chci dělat, nevím o sobě prostě nic. Dítě jsem chtěla, abych udělala radost mamince, aby byla ONA konečně šťastná (to jako fakt). Ale kde jsem v tom příběhu já?

V dalších letech jsem se začala zabývat svým ženstvím a vnitřním dítětem, absolvovala mnoho kurzů, ženských kruhů a setkání. V roce 2016 jsem cítila konečně NĚCO, konečně vnitřní štěstí a radost vyvěrající zevnitř. Šeď byla pryč. A tím nechci říct, že vše bylo hned růžové, to vůbec. Napojit se zpět na sebe znamená zažívat vrcholy i propasti své duše, ale cítila jsem NĚCO, a to bylo to důležité. V šedi totiž není cítit vůbec NIC.

Další roky plynuly v duchu seberozvoje, strachu, důvěry, strachu, odvahy…a strachu…. Prostě sinusoida…. Na svoje strachy jsem se musela podívat přímo. Intenzivně jsem s nimi pracovala a integrovala je jako svou součást. Tím největším byl ten ze smrti, s kterou jsem se v těch letech několikrát potkala.

Největší výzvou bylo za tu dobu vyrůst z hodné holčičky, která dělá vše pro to, aby se zavděčila rodičům, v dospělou ženu, která ví, co chce a jde si za svým snem. K tomu ale bylo nutné začít vnímat samu sebe, dát sebe na první místo i za cenu neshod s rodinou, což bylo velmi těžké a necítila jsem se v tom dobře, ale bylo to nutné jak pro mě, tak pro všechny kolem.

Po tomto úspěšném návratu sama k sobě jsem začala více cítit a vnímat svoje potřeby a moje silná touha po vnitřním naplnění se manifestovala v podobě nových lidí v mém životě a nových příležitostí. Dala jsem výpověď ve své vyhřáté, dobře placené úřednické práci, kterou bych mohla mít s pocitem jistoty až do důchodu a vyšla vstříc zdánlivé nejistotě a dobrodružství, o kterém jsem do té doby jen snila.

Jsem na cestě, které konec nevidím, ale vlastně ani vidět nechci. Tato cesta mě baví a já věřím, že jdu někam, kde můj život má smysl a může díky mým zkušenostem dát smysl i dalším lidem, kteří sami sebe a tu svoji cestu teprve hledají, ať už je jakákoli.

Chci dát taky naději těm, kteří si kvůli nějakým životním událostem myslí, že mají smůlu nebo je něco nefér. Většinou se v takové situaci skrývá dar. Já ten svůj dar našla.

Kdybych před pěti lety měla dítě, tak bych ho měla ze špatné pohnutky, ať už by to bylo udělat radost rodičům či opustit nevhodnou práci. To by pak bylo dítě jako alibi nemuset se podívat na svůj život ze všech stran a jen kopírovat nastavené vzorce. Bylo by takové dítě se mnou šťastné? Já myslím, že odpověď je jasná. Byla bych já šťastná?

Ačkoli to může znít pro někoho nelogicky, já nyní cítím vděčnost za to, že se to ne/stalo. Že mě život donutil přehodnotit můj žebříček hodnot, že jsem se mohla zastavit a znovu se napojit na sebe sama, na svou vnitřní radost, rovnováhu, že jsem se mohla poznat, integrovat svoje strachy a získat odvahu žít tak, jak to uvnitř svého srdce cítím.

Možná je někdo na podobném rozcestí jako kdysi já, proto jsem se rozhodla své zkušenosti sdílet s ostatními.

Během mé cesty jsem pochopila, že se nemůžu zabývat jen jednou částí sebe samé. Další opomenutá část se stejně brzy o pozornost ozve. Tělo, mysl, duše – to jsme my, to je naše podstata a jedno bez druhého nemůže existovat.

Dnes učím lidi podívat se na svůj život celostně – jak na fyzickou stránku a zdraví, což řeším výživou a přírodní léčbou, tak na mysl pomocí různých technik práce s myslí a podvědomím, ale i na duši, která energii čerpá například z meditací.

Nemusíte strávit roky hledáním, kde začít. Já vám dám funkční návod, jak nastolit vnitřní pocit rovnováhy těla, mysli i duše.

V mém programu najdete praktické kroky i jednoduchá cvičení či meditace, což zaručeně zajistí, že se budete cítit lépe ve svém těle, ale i na duši.

Moc se na Vás těším, 

Jana